Jokull píše o veciach ktoré ho zaujali a stojí za to ich uchovať a šíriť ďalej.
Inkviziční procesy aneb jak církev k majetku přišla

  Na facebooku ma zaujal článok o pripravovanej výstave “Inkviziční procesy aneb jak církev k majetku přišla”. Kedže sa na fb často mení obsah (rušenie nepohodlných skupín aj účtov), nižšie nájdete celý rozhovor s Lenkou Procházkovou, publicistkou a bojovníčkou proti cirkevným reštitúciám.

  ROZHOVOR Lenka Procházková, významná česká prozaička, publicistka, ale také vytrvalá bojovnice proti stávající podobě takzvaných církevních restitucí, se rozhodla uspořádat výstavu, kterou chce ozřejmit působení římskokatolické církve v českých zemích od počátku nástupu křesťanství u nás. O to, co ji k tomuto kroku vedlo, se v rozhovoru podělila s ParlamentnímiListy.cz.

  • Zaznamenala jsem informaci, že máte v úmyslu zorganizovat výstavu týkající se působení katolické církve u nás. Můžete tu zprávu upřesnit?

  Ten nápad je úplně čerstvý, ale velmi mě nadchl, takže už ho rozvíjím. Měla by to být faktografická výstava zachycující působení římskokatolické církve na území českých historických zemí od prvopočátků až k dnešku. Příprava zabere několik měsíců času, protože shromáždit podklady a chronologicky je uspořádat bude vyžadovat tým odborných pracovníků. V první fázi, která už probíhá, konzultuji téma s historiky, abych mohla sestavit pracovní „nástřel“ scénáře. Je to trošku podobné jako příprava na napsání historického románu. Zásadní rozdíl je ale v tom, že při vytváření výstavy pracujete pouze s dokumenty a jejich svědectví nelze dotvářet fantazií.

  • Co bylo podnětem k tomu, aby nápad dostal konkrétní obrysy?

  Už dlouho se věnuji problematice tzv. církevních restitucí. V květnu jsem zorganizovala odborný seminář, kde kromě právníků a ekonomů vystupovali také historici. Při poslechu jejich referátů jsem málem zapomněla na svou roli moderátorky, natolik mě ty příběhy fascinovaly. Uvědomila jsem si, že naše dějiny nejsou nahodilou skrumáží dočasných vítězství a dlouhodobých porážek, ale že něco zásadního přetrvává. I když je to průběžně překrýváno nánosy jiných výkladů, podle toho, kdo je u moci, nezmizelo to. Masaryk to nazýval smyslem českých dějin.

  Když se ohlédnete na těch téměř dvanáct set let, tedy až k příchodu Cyrila a Metoděje, poznáte, že ta touha věřit srdcem a nikoliv pod důtkami nájezdníků, se nedala zničit. Představitelé katolické církve na každoročních poutích v Uherském Hradišti velebí zásluhy soluňských bratří, ale ani slovem se nezmíní o tom, že to byli právě jejich předchůdci a světští panovníci podřízení Římu, kteří se zasloužili o to, aby z původní mise Cyrila a Metoděje nezůstal kámen na kameni. Katolické církvi se podařilo celou tuto významnou etapu naší duchovní kultury do té míry vyhladit a falšovat, že dnes ji veřejnost prakticky nezná.

  Kdo dnes například ví, že sv. Václav byl vychován na Levém Hradci, v prostředí, kde kvetla slovanská liturgie (byzantská forma – pozn. red.), kdo se zmiňuje o tom, že sv. Vojtěch byl po celý život hlasatelem východní víry, kdo připomíná sv. Prokopa, který učinil ze Sázavského kláštera jednu z posledních bašt slovanské bohoslužby u nás a kdo dnes doceňuje význam obnovení byzantské tradice Karlem IV., který založil klášter Na Slovanech a české království považoval za vhodné místo k sblížení a sjednocení západní a východní formy víry? Teprve po tisíci letech se Svatý stolec rozhodl tuto tzv. kacířskou tradici tolerovat a dnes si ji katolická církev přisvojila.

  V novinách jsem nedávno zachytila zprávu, že ve Vatikánu je momentálně nějaká expozice mapující příkoří, které katolické církvi způsobila Československá republika. Zřejmě je to projekt, ukazující, že od roku 1918 do roku 1990 byla římskokatolická církev v naší zemi zbavena mocenského vlivu. O důvodech „proč“ a o souvislostech s demokratickým vývojem Evropy zřejmě ta výstava nereferuje. To byla kapka, kterou pohár mé trpělivosti přetekl. Takže jsem se rozhodla zorganizovat větší stálou výstavu v Praze, která by návštěvníkům všechny tyto souvislosti krok za krokem, panel za panelem, ukázala. Sine ira et studio, čili bez hněvu a zaujatosti chci shromáždit fakta. Bez doplňujících komentářů.

  • Necítíte mezery v našem školství, že důležité kapitoly našich dějin se postupně z výuky vytrácejí?

  Tento trend pozoruji a kritizuji už dlouho. Na středních školách se novodobé dějiny vyučují jen naprosto heslovitě a zlomkovitě. Samozřejmě, i dnes existují výjimeční kantoři, kteří své poslání naplňují, ale obecně je dějepis pokládán za předmět nedůležitý.

  • Je to podle Vás náhoda, nebo záměr?

  Každý, kdo četl Orwelův román 1984, si musí uvědomit, že cílená ztráta paměti a souvislostí je poznávacím znakem totalitního vládnutí. Ostatně, toto popisoval i Ray Bradbury, jeden z moderních proroků. Ten byl ale větší optimista a věřil, že skupinovou (či národní) paměť lze uchovávat ústním, mezigeneračním přenosem. Vždyť přece i civilizace lidstva tak začínala.

  Dnes jsme na tom technicky líp, máme internet. Jenže ten je velice křehký… Nicméně, právě díky internetu se za poslední jediný rok podařilo rozšířit informace o historii tzv. církevních majetků a opravdu mě těší, že tisíce lidí, kteří ještě před rokem znali postavu Josefa II. jen z velkofilmu Amadeus, dnes zaujatě debatují na Facebooku o jeho reformách, o jeho konfliktu s papežem atd. Prudce se zvýšila i znalost díla Komenského a Jana Husa. V antikvariátech je sháňka po Palackém, Borovském a po knihách T. G. Masaryka. To je potěšitelné a utvrzuje mě to v pocitu, že ta výstava, kterou chci zorganizovat, má veliký smysl.

  • Čeho především chcete tímto projektem docílit?

  Chci posílit současný zájem o naši historii, která se, jak říká pan kardinál Duka, prolíná s historií římskokatolické církve. Slovesu „prolínat se“, které zní z úst katolického hodnostáře tak libozvučně, by však jednotlivé fáze tohoto prolínání (i ohněm a mečem), zobrazené a zdokumentované na výstavních panelech, dodaly zcela konkrétní významy.

  Věřím, že se mi podaří získat odborníky na archivnictví. Vřele uvítám pomoc soukromých sběratelů a antikvářů. A jsem si jista, že tak důležitý záměr získá i své sponzory. Protože je zřejmé, že cenné materiály, které bychom nestihli prozkoumat a zdokumentovat během nejbližší doby, mohou být (třeba nahodilými lokálními požáry či jinými zásahy „vyšší moci“) nenávratně ztraceny. V průběhu ledna příštího roku založím webové stránky, kde každý dobrovolný spolupracovník či sympatizant projektu nalezne patřičné informace a kontakty. Je to běh na dlouhou trať a času je proklatě málo, takže to po Novém roce odstartujeme.

  • Dovolte mi osobní otázku. Vy jste ateista?

  Ne. Já jsem to, čemu se říká český kacíř. A myslím, že takových je nás hodně. Nepotřebujeme ke své víře kostely. Poetika katolicismu, kterou například Seifert zachytil ve svých básních, je voňavá a líbezná. Ale to je jen obal na dárkovém balíčku. Uvnitř je strach. Ovládat duše a životy lidí strachem nevede k dobru, ale k pokrytectví. Ani ty majetky, získané podvodem, a ani zlaté kreditní karty nezvednou katolické církvi morální kredit. Říkám to téměř se smutkem, protože obroda katolické církve, která počínala v šedesátých letech a byla vítána i levicovými intelektuály, se dnes zdá být opět v nedohlednu. Kapičky krve blahoslaveného papeže Jana Pavla II., rozdávané českým a moravským kostelům jako relikvie, působí jako návrat do středověku…

zdroj: www.facebook.com/pages/STOP-církevní-restituce-již-žádné-nemravnosti-více/


Keywords (kľúčové slová):
cirkev, inkvizícia, výstava
12345678910
(hlasov: 1, priemer: 10,00 z 10)
Loading ... Loading ...



Pridať komentár

Tvoj e-mail nebude zobrazený. Povinné políčka sú označené hviezdičkou *.

*
*

Heads up! You are attempting to upload an invalid image. If saved, this image will not display with your comment.